První zastávkou byla Doba bronzová. Po příjezdu do lesa jsme najednou byli obklopeni spoustou malých kopečků. Tedy žádné Mohylové vrchy, jako v Pánovi prstenů, ale malé mohylky. Jedna vedle druhé - prostě pohřebiště. Bettina byla unesená, chodila kolem a jako správná dcera archeologa obdivovala každý kopeček. My ostatní jsme se snažili plašit komáry, které zřejmě hlídali klid dávno mrtvých.
Po prohlídce místa posledního odpočinku našich předků jsme pokračovali k nádhernému místu Rechle. To že to je ideální místo pro romantické schůzky šlo snadno poznat podle bordelu pod lavičkou :-( I když to asi je dost frekventované místo ze strany mládeže, kešku nikdo nevykradl (i když jsme museli hledat na tom samém místě dvakrát - tak dobre to bylo zamaskované). Bodejď by ne, když nad vším bděl svatý Jan Nepomucký.
Pak následovala dlouhá cesta po silničkách. Úpravna vody Plav byla malá nezajímavá keška uložená ve stromu, ke které bylo potřeba se probojovat spoustou kopřiv. Ještě štěstí, že to odlovila Bettina :-D
Zato Heřmaňské pomníky od Pe_Bo stály za to. Atmosféra byla sice trošku ponurá (jakpak by ne, šlo o památník padlých z první války. Místo bylo ale hezky upravené. keška byla ukrytá pod kořeny stromu, na pasece okolo byla pak spousta malin a ostružin, které Zuzíkovi moooc chutnaly. Na tomhle  místě jsme se taky vystřídali - přendali jsme Zuzanky sedačku na moje kolo. A bylo to dobře, protože cesta se poněkud změnila. Zatímco do teď jsme jezdili po silnicích, od té doby to byly spíš lesní a polní cesty. Cesta k Wiederpolen vedla lesem. Podle Garmina jsme našel zkratku a Bettina děkovala osudu, že jsem měl Zuzíka na svém kole. Sama se skoro bála jet... Protože ale posledních pár set metrů vedlo skutečně úzkou lesní pěšinou z kopce, po které jsem nechtěl se Zuzíkem jet ani já, udělali jsme objížďku po silnici. A to byla chyba. garmin nás navedl asi 30 m od kešky. Jenže zatímco my jsme byli dole, keška se nacházela asi 30m vysoko na vrcholu starého lomu. Pokusil jsem se vyšplhat nahoru, ale když jsem se dostal skoro do půlky a skála se mi začala drolit pod rukou, vzdal jsem to.
Pak už nás čekalo pár kilometrů po cyklostezce na parkoviště, odkud jsme v Plavu vyjeli. Cestou jsme vyfotili zajímavé nádrže - že by to byla ta úpravna vody? Protože jsme parkovali u restaurace, zastavili jsme se v ní na kus jídla. Překvapením ale nebyl konec. Narazili jsme tam na nefalšovaného leguána. Zuzík na něm mohla oči nechat, i když ze začátku se ho trošku bála.
Cestu zpátky jsme si zpestřili dvěma neplánovanými keškami -  U velkého dubu  a Malý jez. První keška byla docela dobrodružná. Protože Zuzík už nechtěla nikam jet, vzal jsem kolo sám a Bettina čekala u auta. Cesta kolem řeky byla úzká a plná kopřiv, nakonec jsem se ale dostal (včetně přenesení kola přes úzkou lávku) k velikému stromu se zajímavě ukrytou keší. Zrovna když jsem zalogoval a chtěl jí vyfotit, zvonil telefon - Bettina. "Dávej pozor, blíží se k tobě rotwailer" . Měl jsem s sebou pepřák, takže jsem takový strach neměl, ale přesto... radši jsem ještě zpět, abych se dozvěděl nějaké podrobnosti. Nakonec z toho vyplynulo, že pes neběží sám, ale s paničkou - i když nepřivázaný. Tak jsem nejel původní cestičkou podél vody, přece jenom jsem se nechtěl vyhýbat rotwíkovi běžícímu proti mě. Druhá cesta (jako to většinou je) byla mnohem kratší a pohodlnější :-)
Pohlazení na duši - vlastně na nohou - byl malý budějovický jez. Úkryt byl geniální. Sice jsem místo uviděl hned napoprvé bez Garmina, ale okamžitě ho zavrhl s tím - někdo tam narval do díry starou PET lahev. Poté co mě šipka dovedla kousek od té díry v mostě, nenápadně jsem se podíval dovnitř a byla tam. Po nenápadném zalogování jsme nechali odpočinout unavené nohy i jezu. Bylo to báječné završení výletu.